Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Blížil se konec týdne, vibrující mobil a hodinky ukazovaly časné sobotní ráno a nám započal další teplý floridský den. Den, který byl zároveň tím posledním, jenž jsme ve státě pomerančů měli strávit. Pln energie po královském vyspání se v pohodlné posteli jsem z lůžka vystartoval kolem sedmé hodiny ranní. Vyrovnal zavazadla do pozoru a jelikož parťáci ještě vyspávali, na snídani jsem vyrazil dříve, abych posléze mohl připravené kufry naskládat do auta a my mohli brzy vyrazit směr pohoří Great Smoky Mountains.

Menší hotel sice znamenal menší prostor pro snídaňové orgie, ale i tak se mi podařilo ukořistit poslední volný stůl v rohu. Teď už jen zbývalo obhlédnout, co chutného si pro nás místní připravili. Menší, ale vydatný švédský stůl opět do těla pomohl dopravit porci vajíček, tentokrát v podobě vylisované placky velikosti průměrného burgeru. Na jejím základu se pak vyhřívala i placka masitá. Místo bulky, jako čestní hosté, seděly muffin s jakýmsi sladkým šnekem. Přílohou pak byl opečený americký brambor. Vše bylo doplněno o plastovou číši pomerančového džusu. Doufejme, že jeho suroviny byly rekrutovány ze státu, ve kterém jsme se zrovna nacházeli. Některé chody mi tak zachutnaly, že jsem si je i zopakoval, během konzumace si prohlédl ranní zprávy, zkontroloval tamní počasí a porovnal ho s aktuálním v ostatních metropolích, které nás ještě měly čekat. V St. Augustine však v osm ráno bylo suverénně nejtepleji, na displeji svítilo krásných 25°C. Během mého hraní si na rosničku přišel snídat Michal, a došlo tak k výměně stráží u jídelního stolu. 

Obrázek: Malebné okolí pobřežní silnice A1A

Zatímco jsem vytahoval zavazadla z mého pokoje, místní úklidová četa už si začala brousit zuby a pomalu utahovala smyčku. Už můžeme? Nu, ale tak co, samozřejmě můžete, děkuji. Válendo nebude, stejně potřebuji odstěhovat i parťáky. Postupně jsem si tedy udělal ranní rozcvičku a po schodech odnosil všechna naše zavazadla. Čas jsem si pak krátil focením panoramat naší střechy nad hlavou a když americky dosnídal i zbytek výpravy, mohli jsme vyrazit.

Kdo by ale čekal, že si to namíříme hned po Interstate 95, u které jsme nocovali, ten by se spletl. Naše kola se totiž znovu rozjela směrem k centrum St. Augustine. Místo nudné dálnice jsme překonali “Francis and Mary Usina Bridge” a po silnici s hezkým označením A1A jsme projížděli malebnou čtvrtí přímo podél Atlantského oceánu. Z “Coastal Highway” jsme však, přes dřevěné domky u pláže nebo ochranné valy, velkou louži prakticky neviděli. Udělali jsme si tedy rychlou zastávku, zjevně na soukromém pozemku, a prohlédli si, jaké jsou dnes vlny a podmínky pro koupání. Jak nás přivítaly klidné vody nedaleko NASA, nyní byl oceán o poznání naštvanější. Foukal silný vítr, tvořily se velké vlny a nad vším se vznášela temná mračna. Dneska to na koupačku nebude a na vodu by se zde asi nevydal ani průměrně otrlý surfař.

Obrázek: Zamračený Atlantik u pobřeží St. Augustine

Poté, co si každý stihl udělat pár zamračených fotek, jsme naskákali do auta a pokračovali po 30 mil dlouhé pobřežní cestě až k předměstí Jacksonville. Už přesně nevím proč, ale zřejmě touhy po vidění dlouhé pláže a ukořistění pěkných fotek nás zahnaly do tamních spletitých uliček. V těch by se jeden pomalu ztratil a místy jsme si i my přišli, že někomu brzy vjedeme až do garáže. Nakonec jsme jedno oficiální parkoviště přeci jen našli a pláž si cvakli. Touhy ale pokračovaly dál směrem k „Saint Johns River“ a možnému přeplutí řeky pomocí trajektu. Tak dlouho jsme se nedívali do mapy, až jsme jaksi zavadili o námořní vojenskou základnu. Tady by nám dolary ve formě papírků, mincí nebo magnetického proužku nepomohly. Tato “mýtná brána” nám zůstala zapovězena, hodili jsme proto zpátečku a upravili harmonogram cesty. Vzhledem k času, který nám svítil na hodinkách, jsme se už nepokoušeli vjet na silnici A1A, jež by nás dovedla k trajektu v Mayportu a na ostrov „Fort George Island“. Naše cesta nově směřovala po „Fort Caroline Road“, ze které jsme najeli na obchvat nejlidnatějšího města Floridy, a dále pak po zmiňované “devadesátpětce” dojeli až k předměstí Savannah.

Obrázek: Pláž v Jacksonville nakonec nebyla tak neobyčejná. Navíc vzhledem k našemu stylu zaparkování jsme se dál neopovážili.

Mezitím jsme do sebe ještě kopli na parkovišti u Brunswicku nějaké to občerstvení a já si ukořistil největší Twix tyčinku, kterou jsem asi v životě viděl. Cesta státem Georgia nám krásně utíkala. Až tak, že si doteď nevzpomenu, kde jsme tankovali a kde jsem asi jedinkrát za cestu přemluvil terminál na sloupu, aby mi povolil natankovat bez toho, abych musel dovnitř za obsluhou. Záznam z karetní transakce říká cosi o Brookletu, který je ale od dálnice 16 vzdálen natolik z optimální cesty, že buď se jednalo o nějakou příbuznou pumpu nebo mi někdo zneužil kartu. Spíše se ale přikláním k první variantě. Co se ale oddiskutovat nedá, je zastávka ve městečku Metter.

Pokud se chcete v Americe občerstvit nebo doplnit palivo, většinou tomu bude na velkých parkovištích a food parcích, které naleznete pár set metrů od sjezdu z dálnic. Jedno z takových míst je i na předměstí zmiňovaného městečka Metter. Naleznete zde všemožné franšízy, ale co byl pro nás opravdu bizár, to bylo spojení KFC a Taco Bell do jedné malé budovy. Fascinováni tímto spojením, jsme zde zastavili a šli si prohlédnout vnitřek budovy. Nezastírám, že jsme si Taco Bell přeci jen jednou zkusit chtěli. Navíc když to vlastně byl jediný řetězec, který přežil v budoucím světě „Demolition Mana“, pak mu odolejte. Prozradím, že my jsme vábení odolali. Po vchodu do malinkatého fastfoodu, kde se tísnil jeden prodejní pultík s nabídkou obou řetězců, jsme totiž ucítili prazvláštní pach, jež nás nadobro odradil. Celkově místo působilo dosti unaveně, včetně afroamerické obsluhy. Nebylo tedy nic snazšího než nakopnout vrtuli a zajet do opodál stojícího Burger Kingu, kde jsme si nakonec dali do nosu. Za zmínku u této jídelní zastávky stojí fakt, že při placení se mě obsluha neustále vyptávala na moje jméno. Po pár nechápavých „why?“ jsem ale pochopil. Na účtence mi vyjelo Mr. George, označení, podle kterého na mě pak obsluha bude křičet, až bude hotovo. Ještě, že jsem v tomto rychlém občerstvení v Georgii byl téhož času jediný George, nerad bych se s někým přetahoval o jídlo.

Obrázek: Na parkovišti u velkého trucku s velkou Twixkou. Pro porovnání přikládám kus prstu.

Tímto zajímavosti zdaleka nekončí. Kdo si zkoušel na mapě hledat výše zmíněnou zastávku, určitě si všiml, že okolí městečka vypadá, jako by zelení mužíčci do všudypřítomné zeleně vypálili obří „obilný“ kruh, a na místě pak založili osadu. Kdo si navíc odzoomuje více, objeví, že podobných osad je v okolí hned několik. Než se v příběhu posuneme dál, věděli jste, že „Jim Gillis Historic Savannah Parkway“ alias Interstate 16 je během hurikánových období někdy využívána také jako evakuační trasa na bezpečnější západ? Již několikrát v historii byla tato stromy obrostlá dálnice uzavřena a následně otevřena obousměrně pouze v jednom směru, aby se zvýšil maximální průtok prchajících občanů pobřežních měst Georgie a Floridy.

Ve směru prchajících jsme nyní jeli i my, do hor a cílového městečka Franklin nám ještě zbývalo cca 245 mil. Dálnici I-16 jsme brzy vyměnili za US-1, silnici s označením až mrazivým. Váže se k ní totiž spousta historie. K dokončení všech úseků této téměř 2 400 mil dlouhé silnice došlo podle Wikipedie v roce 1926. My se po této severojižní magistrále svezli asi 50 mil, abychom z ní odbočili na menší silnici 17, posléze US-78. Na „sedmnáctce“ jsme se opět více sblížili s republikánským venkovem, který hodně zasáhl hlavně Michala. K vidění byly prostřílené cedule, perfektně upravené trávníky doplněné všudypřítomnými „Trumpovskými“ cedulemi a transparenty. Co městečko nebo vesnička, to také minimálně jeden kostel. Někdy to vypadalo, že je kostelů více než ostatních obydlí. Nejvíc absurdní stavbou mohla být garáž s křížem na střeše, ale po chvíli cesty se vítězem stala jiná „budova“. Ta připomínala ale nejvíce kadibudku. Možná se jednalo o odpočinkové místo nějakého skalního věřícího, tak proč by si na z prken zbouchnutou latrínku nemohl vztyčit dotyčný obří kříž. Představa, že uvnitř klečíme byla… No nic, raději popojedeme…

Obrázek: Jim Gillis Historic Savannah Parkway - Evakuační dálnice obklopená zelení

Tato silnice nám také nejvíce představila americké dopravní kužely – a že jich bylo. Úsek mezi Thompson a tamním Washingtonem byl totiž v rámci programu GRIP rozšiřován o další pruhy. Armáda oranžovo bílých cvalíků, připomínající větší odpadkové koše, byla všude kam jen oko dohlédlo. Napadlo nás, zda do nich místní sypou písek nebo je nalévají vodou, aby je zatížili před nepříznivým vlivem počasí nebo zlobivých řidičů. Nejspíše ani jedno, jak se později ukázalo, když jsme si jeden zblízka prohlédli.

Který kostel jsme ale na své cestě vynechali a doteď si to vyčítám? Je jím polorozbořený kostel v městečku Athens, kousek od Atlanty. Zarytí milovníci kapely R.E.M. již tuší. Ano, to je ten kostel, kde legendární alternativní rocková kapela zkoušela a měla svůj první koncert. Kostel svaté Marie byl přitom coby kamenem dohodil a cestu by nám odbočka protáhla o pouhých 11 mil. Moje příprava byla v tomto ohledu žalostná, když jsem si na fanoušky oblíbené místo vzpomněl až nedávno při zpětném procházení trasy naší cesty.

I tak jsme se ale nenudili. Vrcholným číslem, které nám tato cesta připravila, byla situace u jedné z benzínových pump, kterou nyní usilovně hledám na mapě. Podle útržkovitých indicií mi na osudovou lokalitu sedí nejvíce městečko Canon. Věděli jsme, že se pohybujeme v poměrně radikální části a čím více jsme se přibližovali hranicím Alabamy, tím více jsme vzpomínali na legendární díl Top Gearu právě z tohoto státu. Co jsme ale nevěděli, že zažijeme něco aspoň vzdáleně podobného také.

Obrázek: Dálnice I-16 těsně před odbočkou do Metters. Majitel auta vlevo asi veze materiál na svůj nový dřevěný domek. PS: Přes sklo už je čím dál tím více hůř vidět.

Zprvu nenápadná zastávka na vyprázdnění a doplnění, která měla končit výměnou řidičů, se zvrtla v zajímavou kovbojku. Dominika a já jsme šli zkusit místní toalety, Michal zatím strážil automobil. Po mém příchodu k autu byl ale kamarád trochu rozhozený. Venku se totiž odehrála scénka turista versus šerif z vidlákova. Dobře jazykově vybavený Michal na jedné straně a huhlající strýc s jižanským přízvukem na straně druhé. Z kamarádova vyprávění to vypadalo, jako by se ho místní strážce zákona snažil přesvědčit, ať rychle s autem vypadne. Šerifovi nebylo prý vůbec nic rozumět, ale jeho tón vykazoval znaky velkého znepokojení. Měli jsme kliku, že jsme Michala u pumpy ještě ve zdraví našli. Co druhého pána nakonec odradilo, je otázka. Zřejmě to byla nemožnost se domluvit. Michal byl už nucen vytáhnout kalibr každého cestovatele v krizi, kdy se vyslovil, že je turista z České republiky a vůbec mu nerozumí. Pravda, i tohle nemusela být dobrá volba, protože není to tak dávno, kdy přední televize USA chtěly naši republiku nechat bombardovat, protože si ji popletly s Čečenskem. Dobrá věc se ale podařila, strážce zákona nakonec mávl rukou a odjel.

Obrázek: Kdo hraje třeba Americat Truck Simulátor, tak tady je opravdová silniční váha pro kamiony. Dobrá to věc, neškodilo by se inspirovat a zavádět je rychleji i u nás.

Ochuzen o většinu tohoto momentu, kdy jsem viděl „policistu“ odjíždět, jsem usedl za volant a pomalu se chystal k odjezdu. Čekaje na Dominiku jsme uslyšeli zvuky nařvaného pickupu. Jeho stín padl na naši palubní desku velice záhy. Vpravo od nás zastavil další místní strýc redneckovského typu, jehož úsměv vykazoval buď známky toho, že jde o bývalého hokejistu, rváče nebo neholdovače péče o chrup. Hned jak zastavil, začal směrem k nám cosi pořvávat. Jakožto dobře vychovaní turisté jsme stáhli okénko a pána jsme si chtěli poslechnout. Bohužel ani já, ani Michal, ani jeho zrovna příchozí přítelkyně jsme nebyli schopni rozluštit jeho slova. Jestli to bylo těmi chybějícími zuby, divným přízvukem nebo obojím najednou, už je jedno. Důležité bylo, že sdělení opět nebylo příliš vlídné a potom, co jsme si uvědomili, že i když má pán ležérně vystrčenou jednu ruku ven z okénka, druhou může mít na sedadle spolujezdce, kde zrovna odpočívá jeho nabitá brokovnice. Nemuseli jsme umět anglicky nebo jižansky, abychom z posunků a pár „vyhuhlaných“ slov pochopili, že pánovi asi stojíme na jeho oblíbeném místě. To se nám zřejmě o chvíli před tím snažil „přátelsky“ sdělit i tamní šerif. Vzhledem k napjaté situaci jsem byl popohnán, ať startuji a raději vypadneme. Rychlá zpátečka a už jsme najížděli na hlavní silnici. Při pohledu zpět jsme viděli, jak pickup zajíždí na naše předchozí místo a jak si jde boss pokecat s kamarády dovnitř. Z toho plyne jedno ponaučení, když parkujete v malém městě na jihu USA, raději parkujte někde nenápadně bokem, abyste nenaštvali tamní štamgasty.

Obrázek: Zavřené krámky na okraji městečka Dillard na hranici Georgie a Severní Karolíny

Lehce opařeni jsme po chvíli najeli na rozšířenou část, pro nás už legendární, silnice číslo 17 a pokračovali dál v cestě. Nicméně, dodržovat na tamní pěkné dálnici rychlost 55 mil za hodinu, byl očistec. Nikde nikdo, jen my a cedule s rychlostí. Měl jsem v ten moment opravdu cukání v noze sešlápnout plyn, protože tohle hlemýždí tempo na nekonečné trase bylo mnohdy až útrpné. Celkem 45 mil po krásně rovné nedrncající silnici, kdy jsme ale nechtěli případně dráždit dalšího strážce zákona, protože bychom se nemuseli domluvit, jsme zvládli podle předpisů. Zbývalo ještě dorazit 23 mil v rámci horského údolí, během kterých se kolem nás tyčily kopce s nadmořskou výškou v průměru kolem 900 metrů. Než jsme dorazili do Franklinu, udělali jsme si ještě jednu zastávku v městečku Dillard na hranici Georgie a Severní Karolíny. Něco jako duty-free pás obchodů byl opravdu free, ale s významem opuštěný. Na fotku panorama byl ale jak vyšitý.

Konečně jsme ale dorazili do místa k přespání. Po dlouhých 480 mílích jsme zaparkovali na parkovišti u hotelu „Microtel Inn & Suites by Wyndham“. Dalšího z řad řetězců, které v USA naleznete. Hned při vykládání zavazadel nás ale zaujala opodál stojící „amerika“. Řidič Chevroletu SS sice neuměl parkovat, ale zato auto měl nádherné. Jaká to změna oproti neustále jednotvárným SUV, které jsme míjeli. Poté, co jsme si vyřídili ubytování, jsme udělali jednu z osudových chyb. Jakožto turisté jsme se zeptali na recepci, jestli nám nedoporučí nějakou dobrou restauraci. Jak jinak, byla nám doporučena hned ta, která prakticky sousedí s daným hotelem. Co naplat, že opodál byl třeba fastfood Wendy‘s, jehož kouzlo jsme ve Státech ale ještě měli objevit. Vydali jsme se tedy na doporučení do místního podniku „Fatz Cafe“.

Obrázek: Parkování není zrovna páníčkova přednost, ale jinak opravdu krásný Chevrolet SS. Vpravo bude nějaký buldočí gang. V pozadí pak restaurace Fatz Cafe.

Běžná jižanská restaurace nás přivítala relativně s nezájmem. Docela trvalo, než si nás po usazení někdo všiml. Když pak přiskotačila protřelá servírka společně se svojí učnicí, mělo nás napadnout, že tento večer bude ještě zábavný. Mladá slečna, která působila dosti bojácně a roztržitě zároveň, se s námi pokoušela objednat pití. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme se domluvili, i když trochu jinak. Než bylo pití doneseno, snědli bychom ve fast foodu několik menu. Následovalo tak objednání jídla. Když už si nás nikdo jiný nevšímal, tak alespoň učnice s námi zkoušela „bojovat“. Za sebe mohu říct, že jsem měl velkou chuť na nějaký steak. Doteď si říkám, že jsem si měl vybrat něco jako burger, ale kde se mi v hlavě vzal nápad na filet mignon? Netuším… Zbytek byl ještě odvážnější, objednal si těstoviny s kuřecím masem a Caesar salát. Než jsme ale jídlo dostali, jala se ho s námi objednávat i seniornější servírka. Asi své učnici příliš nevěřila, i když ta objednávku zvládla a byla jediná, která si všimla, že máme hladové oči.

Výsledek našich objednávek byla zajímavá směs. Filet mignon nebyl medium, ale ultra well done. Maso bylo kvalitní, ale i svoji podrážku bych nakrájel snadněji. Jako přílohu jsem dostal obří brambor ve slupce, na kterém se vyhřívalo máslo. Těstoviny se proměnily v tousty s kuřecími stripsy ala KFC a mezi nimi se teprve choulila trocha oněch těstovin. Salát Caesar pak byl sestaven ze stejných stripsů, jako talíř vedle. Nu, bon apetit! Jakožto hladoví turisté jsme ale příliš neprotestovali, ono by to asi v těchto končinách bylo i zbytečné.

Obrázek: Medium filet mignon ala Fatz Cafe. Kvalitní nůž nutný!

Po gurmánském zážitku jsme se vraceli přes ulici do hotelu. Všimli jsme si, že kousek pod hotelem ještě cosi svítí. Byla to „Go-Karts“ motokárová dráha. Pánská část samozřejmě ožila a šla na průzkum. Bohužel, motokáry se jevily být uzavřené a navíc z obrázků vypadaly hodně dětsky. Šli jsme tedy raději šetřit síly na další den, kdy nás bude čekat přejezd do indiánského městečka Cherokee a také krásné výhledy z „Clingmans Dome“. O tom ale zase až příště.